Diabolik Lovers: Elias Rosenfeld (prolog)

 

Večerní mlha se plížila ulicemi, objímala každou lampu a tlumila světlo, které se snažilo prodrat skrze hustou šedou clonu. Elias seděl na kamenném schodišti před starým gotickým kostelem, jeho skicák ležel na jeho kolenou, prsty zlehka svíraly tužku. Linie na papíře vytvářely obrys podivné, pokroucené sochy, která zdobila věž kostela.

Bylo něco na té soše, co ho fascinovalo. Její oči byly prázdné, a přesto se zdálo, že pozorují každého, kdo projde kolem. Stejně prázdné, stejně strnulé – a přesto plné příběhů. Elias si povzdechl, přerušil práci a podíval se na oblohu. Měsíc, zastřený mraky, se zdál jako pouhý stín sebe samého.

„Proč tady kreslíš v takovou hodinu?“ ozval se chladný hlas zpoza jeho zad.

Elias sebou trhnul a otočil se. Stál tam mladík, drobný, s bledou pletí a vlasy, které vypadaly jako z cukrové vaty, téměř surrealisticky jemné. V očích měl něco zvláštního – směs neklidu a touhy, která Eliase znepokojila a zároveň přitáhla.

„Protože ve dne je moc hluku,“ odpověděl Elias tiše, zatímco prstem zavřel skicák.

Neznámý se pousmál, ale jeho úsměv byl zvláštně prázdný, jako kdyby to byl jen přetlak emocí, který musel někam uniknout. Udělal krok blíž, jeho boty tiše klapaly po kameni.

„Máš pravdu. Noc je mnohem… upřímnější,“ pronesl s mírnou ironií. „Já jsem Kanato.“

Elias přikývl, aniž by nabídl své jméno. Kanato si sedl na schod vedle něj, jeho pohyb byl ladný, téměř taneční, ale jeho přítomnost byla tíživá, jako by kolem něj byla neviditelná tma, která prostupovala až do morku kostí.

„Co kreslíš?“ zeptal se Kanato a naklonil hlavu, jeho pohled byl intenzivní, jako by chtěl Eliase přečíst jako otevřenou knihu.

Elias se zdráhal odpovědět, ale nakonec znovu otevřel skicák a ukázal mu kresbu. Kanato na ni upřel zrak, jeho oči se rozšířily a ústa se mu mírně pootevřela. „Je to… zvláštní,“ zamumlal po chvíli.

„To je v pořádku,“ řekl Elias klidně. „Svět je zvláštní.“

Kanato se na něj podíval, jeho pohled ztvrdl, ale v očích mu zároveň zablýsklo něco, co Elias nedokázal identifikovat. „Ano,“ přikývl pomalu. „Ale některé zvláštnosti jsou krásné. A některé… nebezpečné.“

Elias nevěděl, co odpovědět. A v té tichosti, která následovala, se mezi nimi vytvořilo něco nevyřčeného, něco, co se nedalo snadno pojmenovat.