Zrcadlo Pravdy

 

Měsíc visel vysoko na nebi, zaléval tichý pavilon stříbrným světlem. Vše bylo ponořené do ticha – jen jemný šelest větru v bambusech a vzdálené zurčení potůčku narušovaly noční klid. Wei Wuxian seděl na prahu otevřených dveří, zády opřený o chladný dřevěný rám, prsty nervózně přejížděl po okraji starého zrcadla, které leželo na jeho klíně.

Bylo staré, téměř zapomenuté. Jeho rám, pokrytý jemnými ornamenty lotosových květů, byl vybledlý, jako by na něj celé roky nikdo nesáhl. A přesto, když ho Wei Wuxian našel v jednom ze zaprášených koutů Lanovy knihovny, něco v něm ho k němu okamžitě přitáhlo. Nemohl to vysvětlit, ale jakmile se podíval do jeho povrchu, měl pocit, že vidí něco víc než jen svůj odraz.

„Je to jen stará věc, nic zvláštního,“ zamumlal sám k sobě, jako by se snažil přesvědčit vlastní mysl. Přesto se neodvažoval pohlédnout znovu. Jeho prsty neklidně poklepávaly na kovový rám, zatímco jeho pohled těkal mezi stíny v zahradě a klidným nočním nebem.

Za jeho zády se ozvaly tiché kroky. Wei Wuxian ztuhl, ale nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je. Ten klidný a pravidelný rytmus kroků mohl patřit jen jedné osobě.

„Wei Ying,“ promluvil Lan Wangji, jeho hlas tichý, ale pevný. Posadil se vedle něj na práh, jeho pohyby byly tak tiché, že Wei Wuxian skoro nepostřehl, kdy se mu přiblížil.

„Ach, Hanguang-june,“ Wei Wuxian se pokusil o svůj obvyklý úsměv, ale ten se ztratil dřív, než stačil opravdu vzniknout. „Co tě sem přivádí uprostřed noci? Přiznávám, že tvé pozorovací schopnosti jsou působivé, ale dokonce i ty musíš někdy spát.“

Lan Wangji ho chvíli pozoroval, jeho pohled pronikal temnotou stejně, jako pronikal přímo do Wei Wuxianova nitra. „Nemůžeš spát,“ konstatoval jednoduše. Nebyla to otázka.

Wei Wuxian se nervózně zasmál. „Jak bys to mohl vědět? Možná jsem jen chtěl obdivovat krásu noci.“

Lan Wangji pomalu pohlédl na zrcadlo, které Wei Wuxian držel. „To zrcadlo,“ řekl tiše, jeho hlas nesl nepatrný náznak obav. „Víš, co ukazuje?“

Wei Wuxian přikývl, ale vyhnul se jeho pohledu. „Říkají, že odráží pravou povahu duše. Možná je to jen další z těch prastarých legend, co Lanovi tak rádi sbírají,“ pokusil se o lehký tón, ale selhal. Jeho prsty sevřely rám pevněji. „Nevím, proč jsem si ho přinesl sem. Asi jen zvědavost.“

Lan Wangji mlčel, ale jeho pohled byl dost výmluvný. Wei Wuxian se na něj konečně podíval a povzdechl si. „Dobře, dobře! Možná se prostě bojím toho, co bych mohl vidět.“

„Wei Ying,“ Lan Wangji promluvil jemně, ale pevně. „Nemáš se čeho bát. Pravda, ať už je jakákoli, nemůže změnit, kým jsi.“

Wei Wuxian na něj chvíli hleděl. V jeho očích se zračil boj – touha pohlédnout pravdě do očí a strach z toho, co by mohl objevit. „A co když to změním já? Co když tím, že uvidím… cokoliv to ukáže, už nebudu tím, kým si myslíš, že jsem?“

Lan Wangji se na něj díval, klidný jako voda v horském jezeře. Poté, pomalu, položil ruku na jeho, přitisknutou k rámu zrcadla. „Záleží na tom, kým jsi, Wei Ying. Ne na tom, co si myslíš, že vidíš.“

Wei Wuxian sklopil pohled. Zrcadlo v jeho klíně se zdálo těžší, než by mělo být. A přesto, když cítil Lan Wangjiho přítomnost po svém boku, najednou si uvědomil, že možná… jen možná, by mohl mít sílu se do něj podívat.

Wei Wuxian se tedy do zrcadla podíval a spatřil svoji duši takovou jaká je doopravdy, odvážná, laskavá a připravena chránit to co miluje jakýmkoli způsobem.