Diabolik Lovers: Cassiel Nocturune (prolog)

Prolog 

Stíny zakázaných slov 

 Měsíc vrhal chladné, stříbrné světlo na prastaré knihovny skryté v srdci opuštěného sídla. Prach, který se vznášel ve vzduchu, svědčil o tom, že tato místa byla dlouho zapomenuta. A přesto tam stál – vysoká, temná postava s očima, které odrážely světlo jako dvě studené stříbrné mince. Cassiel Nocturne, poslední dědic rodiny, která byla kdysi považována za strážce nejtemnějších tajemství upírského světa.

Prsty klouzaly po zažloutlých stránkách starodávného rukopisu. Slova psaná v jazyce, který už nikdo nečetl, mu tiše šeptala do mysli. Byla to směs fascinace a varování, kterou Cassiel nikdy nedokázal ignorovat. Byl příliš zvědavý, příliš posedlý tím, co by se mohlo skrývat za hranicemi vědění.

Jeho klid přerušil zvuk – tiché, ale neomylné kroky. Někdo ho sledoval. Cassiel přestal číst, lehce naklonil hlavu a úsměv zkřivil jeho rty.

„Nemyslel jsem, že Sakamaki  by se obtěžovali posílat za mnou své lidi,“ promluvil ledovým hlasem do ticha. „A už vůbec ne tebe, Reiji.“

Z temnoty vystoupila známá postava. Vysoký, neochvějný Reiji Sakamaki vypadal jako ztělesnění dokonalosti a řádu, v ostrém kontrastu s Cassielovou chaotickou aurou.

„Tvé drzé přítomnosti zde nelze ignorovat,“ odpověděl Reiji a jeho tón byl ostrý jako čepel. „To, co hledáš, Nocturne, není nic jiného než destrukce. A já nebudu tolerovat narušení harmonie, kterou má rodina tak pečlivě udržuje.“

Cassiel se zasmál – nízko a chladně. „Harmonie? Ty a tvá rodina se topíte v chaosu. Přijel jsi sem s předpokladem, že mě můžeš zastavit. Ale víš co, Reiji? Možná jsme si víc podobní, než si chceš přiznat.“

Jejich pohledy se střetly, napětí se dalo krájet. Dva protiklady, které osud svedl dohromady, aniž by jeden z nich tušil, jaký otisk to zanechá na jejich nesmrtelných duších.

„Když jsi tak sečtělý co kdyby jsi mi pomohl s pár svitky u nás doma?” nahodil Reiji.

„Když jinak nedáš.”