O bratrech pekla (17)

Kapitola 17 Aurelius provokuje Lucifera 

Aurelius si najde Lucifera ve chvíli, kdy je ponořený do svých povinností, a s úsměvem plným rošťáčtí začne svůj plán. Přijde k němu nenápadně, ale pak hravě pronese: „Tak co, tati, povíš mi už někdy, co jsi jako mladý provedl tak strašného, že tě z toho Nebe vykoplo? Nebo je to tajemství tak hrozné, že bych si o tobě zkazil iluze?“

Lucifer zvedne pohled od svých dokumentů, na okamžik ho propíchne přísným pohledem, ale pak se koutky jeho úst zvednou do mírného úsměvu, jak si uvědomí, že Aurelius testuje jeho trpělivost. „Strašného?“ zopakuje s nádechem sarkasmu. „Synu, co je na mém pádu strašného, kromě toho, že mi vynesl legendární reputaci? Řekněme, že jsem se prostě odmítl klanět před nespravedlností.“

Aurelius, povzbuzený jeho lehkým tónem, pokračuje: „No jo, ale nech mě hádat. Vsadím se, že jsi udělal něco mnohem většího. Něco, co by mi zvedlo obočí. Zničil jsi nebeskou knihovnu? Ukradl jsi trůn? Nebo… byl jsi příliš okouzlující a všichni se tě začali bát?“

Lucifer si povzdechne a odloží své dokumenty stranou, opře se v křesle a podívá se na svého syna. „Aurelie,“ začne vážně, ale s mírným úsměvem, „jestli tohle děláš jen proto, abys mě vyvedl z míry, musíš se víc snažit. Nebo aspoň přijít s něčím originálním. Navíc,“ dodá s náznakem pobavené hrdosti, „ani ty sám bys mě nepřekonal ve způsobech, jakým jsem tehdy dělal potíže.“

Aurelius se usměje a zvedne ruce v předstírané kapitulaci. „Dobře, tati, vyhrál jsi. Ale jen zatím!“ Lucifer jen zavrtí hlavou, s úsměvem na rtech, a vrátí se ke své práci, ale jeho pohled zůstává po chvíli na Aureliovi, jakoby přemýšlel, jestli ten kluk náhodou není o něco víc jako on, než by chtěl přiznat.

Aurelius se při dalším pokusu o provokaci nakloní blíž a s úsměvem na rtech pronese: „No tak, tati, přiznej, že za tím tvým pádem byla nějaká ženská. Nebo snad víc než jedna? To by vysvětlovalo ten tvůj šarm. Nebo to bylo něco ještě divočejšího?“

Lucifer, který zpočátku zůstává klidný, nakonec zvedne obočí a zavrtí hlavou, jako by nemohl uvěřit Aureliově neodbytnosti. „Aurelie,“ pronese s mírným úsměvem, ale s jasnou varovnou notou v hlase, „přestaň, dokud máš všechny důvody k úsměvu.

Aurelius však jen neodolatelně pokračuje: „Takže jsem trefil do černého, že? Všichni ti moudří andělé, a tys tam prostě…“

řív než to dořekne, Lucifer se zvedne, přistoupí k němu a jemně ho plesknutím přes zadek přeruší. „A dost!“ řekne, jeho hlas sice pevný, ale stále zabarvený pobavením. „Jestli máš tolik času na provokace, možná bych ti měl najít nějakou práci, co říkáš? Třeba zametat trůnní sál. To by tě zaměstnalo.“

Aurelius se zasměje, ani trochu uražený, a drze prohodí: „Fajn, tati, uznávám, že seš pořád rychlý. Ale příště tě dostanu.“

Lucifer se jen zasměje, pokrčí rameny a vrátí se ke své práci. Ale jeho úsměv naznačuje, že ve skrytu duše si jejich malé hravé hašteření užívá.

řív než to dořekne, Lucifer se zvedne, přistoupí k němu a jemně ho plesknutím přes zadek přeruší. „A dost!“ řekne, jeho hlas sice pevný, ale stále zabarvený pobavením. „Jestli máš tolik času na provokace, možná bych ti měl najít nějakou práci, co říkáš? Třeba zametat trůnní sál. To by tě zaměstnalo.“

Aurelius však jen neodolatelně pokračuje: „Takže jsem trefil do černého, že? Všichni ti moudří andělé, a tys tam prostě…“

 Dřív  než to dořekne, Lucifer se zvedne, přistoupí k němu a jemně ho plesknutím přes zadek přeruší. „A dost!“ řekne, jeho hlas sice pevný, ale stále zabarvený pobavením. „Jestli máš tolik času na provokace, možná bych ti měl najít nějakou práci, co říkáš? Třeba zametat trůnní sál. To by tě zaměstnalo.“

Aurelius se zasměje, ani trochu uražený, a drze prohodí: „Fajn, tati, uznávám, že seš pořád rychlý. Ale příště tě dostanu.“

Lucifer se jen zasměje, pokrčí rameny a vrátí se ke své práci. Ale jeho úsměv naznačuje, že ve skrytu duše si jejich malé hravé hašteření užívá.

Další den. 

Aurelius, povzbuzený tím, jak snadno dokáže otce rozesmát, se rozhodne pokračovat v provokacích. Tentokrát však přitvrdí, přičemž si je jistý, že ho Lucifer znovu nepochytí. Přistoupí k němu a s úsměvem, který má na rtech, vyzve: „Tak co, tati? Myslíš, že jsi ještě pořád tak silný, jak byl ten mladý Lucifer? Nebo tě už víc zajímají trůny a papíry než pořádný boj?“

Lucifer se na něj podívá, zpočátku klidný, ale jeho oči se zúží, jak se dávná trpělivost začne vytrácet. Na chvíli se odmlčí, než pomalu zavrtí hlavou. „Aurelie… pokud se ještě jednou pokusíš o podobnou provokaci, nebude to zábava, chápeš?“ Jeho hlas je stále chladný, ale pod povrchem se skrývá náznak, že tento humor už začíná být přes čáru.

Aurelius, nespokojený s tím, že otec zůstává klidný, se rozhodne přidat ještě jednu poznámku. „Tak jo, ale kdo ví, třeba ti někdy předvedu, jak bys měl být trochu víc… nápaditý. Možná bys mohl zkusit nějakou novou strategii, co myslíš?“

V tu chvíli už Luciferova trpělivost opravdu dojde. Bez varování se zvedne, přistoupí k Aureliovi a chytí ho za rameno. „Tohle stačí,“ řekne, jeho hlas zní nekompromisně. „Zkoušel jsi mě, synu, ale jestli se nebudeš držet určité hranice, ukážu ti, že se nevyplácí stále zkoušet moji trpělivost.“

Zvedne ruku, ale tentokrát to není ruka, která by ho chtěla udeřit v hněvu. Místo toho, s nečekanou rychlostí, mu přistane jemné, ale velmi důrazné plesknutí přes zadek. „Tak si pamatuj: žádné další provokace. Pokud si to neuvědomíš teď, brzy ti to připomenu.“

Aurelius se na okamžik zarazí, v očích mu zůstává směs překvapení a pobavení. „Fajn, fajn, tati,“ odpoví se zasmáním, „ale tohle ještě není konec.“

Lucifer se na něj podívá, jeho pohled stále přísný, ale v očích se zračí i určitý druh uznání. „Teď si to pamatuj. Další slova budou mít jiné následky, než si myslíš.“

Další den,  další provokace 

Aurelius, stále s pocitem, že si může s otcem zahrávat, se rozhodne tentokrát opravdu přitvrdit. S úsměvem, který už není jen hravý, ale spíše provokativní, přistoupí k Luciferovi a řekne: „No jo, ale víš, že tohle ještě není konec, že? Příště tě dostanu tak, že se budeš muset opravdu zamyslet nad tím, co všechno dokážeš. Zvlášť když už jsi starý a pomalu  sešlý.“

Lucifer se na něj okamžitě podívá, a tentokrát už je jeho pohled úplně jiný. Zatímco předtím byl jeho tón spíše zkoumavý, teď se v jeho očích objeví nefalšovaná tvrdost. „Aurelie,“ řekne tiše, ale jeho hlas je neúprosný, „jestli tohle myslíš vážně, už žádné další varování. Zkoušíš mě stále dál, ale nezapomeň, kdo je tady ten, kdo může kdykoli změnit pravidla.“

Aurelius, drze se usmívající, tentokrát nezastaví. „Co uděláš, tati? Strefíš mě jako nějaký hrdina, co?“ Pořád se pohybuje kolem něj, aniž by si byl plně vědom toho, že jeho slova mohou překročit určitou hranici.

Lucifer, který teď už nemůže zůstat klidný, se okamžitě zvedne a rychle chytí Aureliuse za ramena, přitáhne ho k sobě a s nečekanou rychlostí a silou mu dá tvrdé plesknutí přes zadek. Ale tentokrát to není jen upozornění. Je to výstraha. Aurelia to překvapilo a bolestně vyjekl. 

„Myslíš, že tohle je hra?“ Luciferův hlas je tentokrát naprosto vážný. „Zastav to, nebo se dostaneš na cestu, kterou už nebudeš chtít jít. Každý člověk, ať už je to otec, nebo kdokoli jiný, má své limity. A ty už jsi můj trpělivost testoval dost.“

Aurelius cítí, jak se atmosféra mezi nimi úplně mění. Tentokrát už je to vážné. Zjistí, že tentokrát není jen otázkou vyprovokování otce k reakcím – zjistí, že Lucifer má dost.

Aurelius, který najednou pocítí vážnost situace, si uvědomí, že přehnal. Rychle ztiší svůj tón a začne se tvářit vážněji, než kdykoli předtím. Omluví se, i když v očích mu zůstává lehká dávka vzdorovitosti, která však ustoupí.

„Omlouvám se, tati,“ řekne tišeji, než je obvyklé. „Přehnal jsem to. Nechtěl jsem tě opravdu… rozčílit.“

Lucifer se na něj podívá s klidem, který už není tak tvrdý jako předtím, ale jeho pohled zůstává ostražitý. Mírně přikývne, jako by oceňoval Aureliovu schopnost uznat, když přešel mez.

„Dobrý,“ odpoví Lucifer, jeho hlas je stále přísný, ale už bez té tvrdé hranice, která tam byla před chvílí. „Ale nezapomeň, že mám své hranice, které nelze překročit. A když se omlouváš, znamená to, že jsi připraven se skutečně změnit. To není jen o slovech.“

Aurelius přikývne a zůstane chvíli v tichu. „Rozumím. Už to nepřehnu.“

Lucifer na něj pohlédne ještě chvíli, pak se usměje, i když to není úplně vřelý úsměv, spíše uznávající. „Jsem rád, že to chápeš, synu. Jen nezapomeň, že život není jen o provokacích a silných slovech. I já jsem se učil, že někdy je třeba vědět, kdy si zachovat klid.“

Aurelius se zhluboka nadechne a cítí, jak se mezi nimi vrací alespoň část klidu, který se ztratil. Tentokrát to už nebude jen o hře, ale o vzájemném respektu. Dokud ho nenapadne další hovadina. 

Aurelius, cítíc potřebu napravit svou chybu, se na chvíli zamyslí. Pak, jakoby ho ovládla náhlá vlna upřímnosti, se přiblíží k Luciferovi a obejme ho. Jeho gesto je nečekané, ale upřímné, a přestože je mezi nimi stále jistá vzdálenost, Aurelius cítí potřebu ukázat, že si váží otcovské lásky a ochoty být trpělivý.

Lucifer se na okamžik zamračí, překvapený tímto neobvyklým gestem, ale poté se jeho výraz změkne. Na chvíli zůstane ztuhlý, jako by váhal, ale pak ho nakonec obejme zpět. „Takhle to nečekal,“ pronese tiše, ale v jeho hlase zní něco, co by mohl být náznak uznání. „Děkuju, Aurelie. Ale pamatuj, že s láskou a trpělivostí musí přijít i rozum a respekt.“

Aurelius zůstane v otcově objetí jen chvíli, než se z něj opatrně uvolní, ale v očích mu zůstane jakýsi klid. „Vím, tati. A tentokrát se to opravdu pokusím pochopit. Omlouvám se za to všechno.“

Lucifer se na něj podívá, tentokrát s vděčným úsměvem. „Dobré,“ řekne jednoduše. „Už to stačí. Teď pokračujme dál, synu.“

Ticho, které následovalo, bylo naplněno tichým porozuměním a novým vztahem, který mezi nimi vyvstal po chvíli provokací a napětí.