Lovkyně upírů

 

Prolog

„Lovče Aurelie přestup,” vyzval naši hlavní hrdinku nejvyšší kněz z cechu lovců nadpřirozených potvor. Dívka uposlechla. Dav před ni rozcházel, ladně prošla mezi ostatními lovci a lovkyněmi. Není divu. Aurelii všichni znali jako milou, ale ráznou dívku. A když na to přišlo uměla být i tvrdá. Činilo to z ní perfektního lovce. Ale jednu chybu měla, jedná se o její tvrdohlavost a to že si ráda dělá věci po svém. Za to taky byla velmi často zpráskaná jako pes. Přesto si ji vybírali na složité úkoly. 

Když byla skoro ve přední pohodila hlavou a svým dlouhým copem pleskla ženu stojící ženu v přední řadě přes tvář. Ta po ní vrhla vražedný výraz ale jakmile si uvědomila, že se jedná o Aurelii poslušně sklopila hlavu. A dělala mrtvého brouka. 

„Co chceš?!” prskla Aurelie po nejvyšším knězi. A samolibě se ušklíbla 

„Trochu pokory děvče, máš štěstí že tě potřebujeme zdravou,” konec věty dodal nebezpečně.

Všichni lovci  přihlíželi jako přimrazení. Nikdo v sektě se k nejvyššímu kněží takto nechoval.

„Ale to není důvod proč jsi mě povolal,” řekla a naklonila hlavu na stranu. 

Kněz si povzdechl. A pravil. „Zavolal jsem si tě protože jsme si tě vybrali na černou misi.” 

Aurelie vykulila oči. Černá mise je ta nejnebezpečnější, na to vždycky šli zkušení a ne nováčci, ti se sotva dostali na červenou. 

„A kdo je cíl?” optala se zájmem. 

„Vyšší upíři, samotná královna Morgana a její bratr Monlun.” 

Aurelie naprázdno zalapala po dechu, ona že má zabít královskou dvojici? 

„Je mi potěšením,” dala si pravou ruku na srdce a uklonila se. 

„Ale nepůjdeš sama, vybereš si s sebou dva pomocníky,” řekl ještě kněz a propustil ji.