Princ Pekel 1
„Kdo to zavinil?!" zařval otázku a flákl bičem, vládce mírných démonů, kterým smrtelníci říkají čerti.
Lidé si myslí, že čerti jsou škaredí ale pletou se, ve skutečnosti připomínají temné elfy, upíry a padlé anděly v jednom.
„Tihle ti tři," řekl jeden z jeho stráží a držící dvě děti, na prahu puberty, za ucho.
„Tři?" otázal, se svého nejlepšího bojovníka velitele královské stráže a věrného přítele, Airiase Galita. Král se na něj zmateně podíval.
„Jeden mi utekl," vysvětlil klidným hlasem. „Vyvlíkl se mi s tím, že na prince nemám právo šahat."
„Přiveď ho," nakázal mu mrazivým hlasem, ze kterého všem přítomných naběhla husina, kromě Airiase.
A tak se také stalo, velitel vyplnil rozkaz svého krále a za chvíli se trůním sálem ozývaly nadávky mladého vzpírajícího prince, Sorana.
„Sorane!" zařval na něj ten,kterého lidé mylně nazývali Lucifer a jehož pravé jméno bylo Zaakerah.
Chlapec se po zaznění otcova hlasu sklidnil a vpurně k němu zvedl pohled. Vypadal odvážně, ale v jeho očích byl vidět strach.
„Postarám se o to, abyste vy tři už nikdy takovou hloupost neuďáli!" vztekle zavrčel.
„Ale výsosti vždyť jsou to ještě děti," odvážil se promluvit Airies, který se obával o svého synka.
„Azaare a Samaeele," oslovil je a oba chlapci se na něj podívali se strachem vepsaném ve tváři, „jste vykázání do světa smrtelníků, aby jste přinesli dvě hříšné duše," tlesknul a ti provinilci dva se rozplynuli.
Airies si úlevně odychl, ale stále měl starost, co jeho král provede s princem Soranem.
„A ty!" zařval znova Zaakerah a švihl svého syna bičem přes rameno.
Soran zasyčel bolestí a bylo mu už na slunce jasné, jaký bude jeho trest a také, že si nejméně týden nesedne, nebo nelehne na záda.
Přes tu všechnu přísnost a tvrdé tresty chlapec věděl, že ho otec má rád, vždyť on byl to jediný, co mu po královně zbylo.
„Jdi do svého pokoje!" nařídil mu, „vyřeším to s tebou později."
Soran ležel na posteli a četl si jeho oblíbenou knížku, ze které mu matka často četla. Pro někoho, který ho neznal vypadal klidně, ale ve skutečnosti byl vevnitř docela dost nervózní.
Když si už začínal myslet, že jeho otec zapomněl na trest otevřely se dveře a v nich stál, ten jehož příchodu se mometálně obával, vládce tohohle království, Zaakarah. Jeho otec.
Polkl, odložil knihu a prosebným, smutným pohledem se na něj podíval. Přestože věděl, že to na něj nemá žádný efekt.
A taky, že ne.
Zaa se posadil na postel a poklepal na klín.
Chlapec, s velkým sebezapřením, přání svého otce vyplnil.
Stáhl mu kalhoty se spodním prádlem, až ke kotníků, chlapec se trochu zavrtěl, ale zůstal zticha.
Zaakarah mu uštědřil první ránu, na což Sorarn reágoval překvapeným vyjeknutím, přestože to čekal.
„Za co jsi dnes trestán, chlapče?" zeptal se jako obvykle.
„Za to, že jsem se svými přáteli vypustil hříšnou duši," odpověděl.
Otec ho znovu udeřil. „Jaký byl důvod?" zajímal se.
„Nudili jsme se, mysleli jsme si, že to bude sranda a, že ji chytneme," odpověděl princ, jakmile to vyslovil zalitoval, že si nevymyslel nějakou lež. Udeřil ho mnohem víc, než předtím.
A dostával jednu ránu zadruhou dokud neměl hýždě celé zrudlé. Položil svého syna na postel a vstal. Chlapec myslící, že je konec, se krutě zmýlil.
Sundal mu košili a synek vykřikl bolestí, když mu na nahá záda dopadla první rána otcova biče.
Když byl konce, měl záda plná krvavých šrámů.
Celkem dostal dvacet ran.
Zaa si znova sedl na postel a plačící a ubrečený, před pár hodinami hrdý, princ se k němu přitiskl a objal ho kolem krku. Zabořil hlavičku do otcovy hrudi.
„Omlouvám se," zašeptal.
„Mrzí mě to, prosím už mě nebijte otče." mumlal.
„Neboj se Sorane, je ti odpuštěno," zašeptal mu do vlasů a začal mu výskat peříčka ve středu křídel, které chlapec nevědomky vyvolal.
Soranova reakce bylo slastné zasténání. Ve středu křídel jsou démoni šíleně citlivý narozdíl od krajů, které mají silná a ostrá jako břitva.
Asi deset minut ho takhle obšťastňoval, po té ho položil znova břichem dolů na postel.
Princátko se zaleklo. „Klid. Trest si už obdržel, jen ti očištím tu krev a natřu ti to mastí." řekl uklidňujícím tónem. Soran se uklidnil a jeho otec splnil to, co slíbil.
O dva měsíce později slavil princ Soran tisíc let, podle lidského věku mu bylo patnáct. Na tenhle věk se všichni a démonští chlapci velice těší, začínají totiž trénovat boje, Soran není vyjímkou.
Všichni chlapci, kteří dosáhli požadovaného věku, stáli v zástupu na cvičišti.
„Jsem Airias Galit, váš hlavní mistr a budu vás učit šermu. První pravidlo, které bych chtěl říct je, že tady žádné tituly neplatí. Všichni jste si rovní, když něco provedete budete potrestání úplně stejně, jako odstaní nehledě na váš původ, Layfaire," přísně se podíval na Sorana, který očividně nedával pozor a vesele se bavil s jeho synem, Azaarem.
Jmenovaný pyšně zvedl hlavu a pohrdavým pohledem se na něj podíval. „Co si to dovoluješ ke svému princi," řekl a schytal obdivné pohledy za tu drzost, ale spíš očividně neslyšel, co jejich mistr říkal.
„Zopakuj mi, co jsem před chvílí říkal." rozkázal mu chladným hlasem.
„A jak to mám jako vědět, když to nevíš ani ty sám," odpověděl, ostatní chlapci zalapali po dechu nebo se zasmáli a Azaar ho varovně zatahal za látku na paži. Svého otce znal příliš dobře, aby věděl, že provokovat ho se nevyplácí. „Po vyučování se všichni dostavte sem, budete svědky trestu králova syna Sorana, zq použití svého titulu a také Azaara Galita, za nepozornost."
„A jaké jsou pravidla o-mistře?" zeptal se Azaar, nepokoušel se otcovo rozhodnutí rozmlouvat, moc dobře věděl, že je to marné.
„ Jsou celkem tři hlavní pravidla, za prvé nevyužívat svůj titul, za druhé poslouchat mistry a za třetí bez dohledu mistra nebojovat mezi sebou a nepoužívat magii." přejel po všech významným pohledem a zastavil se na zlatém triu- Soran, Samaeel a Azaar, kteří mají na svědomí všechny vtípky, které se za posledních tisíc let udály. „Teď vás rozřadím do tří skupin, které se rozlišují podle barev-hnědá, zelená a červená. V hnědé skupině se naučíte práci s koně, v zelené splinutí s okolím, stopování a léčení za pomocí bylinek a v červené různé typy boje. A hodiny máte od šesté do dvanácti, po skončení hodiny každé skupině bude sděleno kam mají dále jít. Rozvrh je každý den stejný, doporučuji si to psát, nebudem vám to přece pořád připomínat."
A tak tedy rozdělil ty démonská děcka do skupin. V jeho skupině zůstalo jich zůstalo kolem sto padesáti, ve které zůstalo i zlaté trio.
„Takže vy jste zůstali v červené skupině, ale ještě vás musím rozřadit do různých lekcí, šerm, boj beze zbraně, s magií a dlouhými zbraněmi, lukostřelba.
Když bylo hotové i druhé rozřazení zůstalo mistru Ariasovi padesát dětí, mezi kterými bylo, jako naschvál, to zmiňované trio.
Komentáře
Okomentovat