Nejlepší (Ne)přítelkyně

 

Prolog

Dopis

Je mi jedenáct a stala se velmi divná věc, takové se mi dějí docela často ale tohle bylo fakt divný. Vlastně proti přírodě. Sova k nám přiletěla ve dne. Normálně ve dne. Nikoliv v noci. A ještě k tomu mi přinesla dopis. A to není všecičko, byla to pozvánku do Školy Čar a Kouzel v Bradavicích. Já jsem normálně čarodějka!  Ale dávalo by to smysl, já totiž umím přimět oheň dělat co chcu. Dokonce i zvířata. A i jim rozumím. Hlavně psům. 

Já se vám vlastně nepředstavila. Mé jméno je Amano Noire, já vím neobvyklé ale je fajn. Aspoň vyčnívám z řady. 

Můj vzhled je ale normální, mám zelené oči a blonďaté skoro žluté vlasy.  A postava průměrné jedenáctileté dívky, co ji ještě nenarostla prsa. Tož je o mě vše. Zajímal by vás povaha. Tak to musíte číst dále. Je mi lito. Pssst ne není. 

Teď zpátky k příběhu. 

Dostala jsem ten dopis, když jsem byla v pokoji a tančila jsem na kpop kapelu. Když e ozvalo zaklepání na okno. Otočila jsem se a zůstala stát. Byla tam sova. Pak jsem se probrala z transu. A šla ho otevřít. Ta mi předala dopis. „Proč tady jsi tahle brzo ve dne. Vždyť máš spát.” 

Ona řekla:„Tohle jsem ti musela doručit.” Já se usmála a podrbala ji na hlavě. A ona odletěla. Přečetla jsem si tedy ten dopis. A začala jsem vyvádět a radovat se. 

Pak jsem seběhla schody dolu do obýváku a pochlubila se rodičům. Čekala jsem že budou vyvádět a myslet si že se jedná žert, ale ne. „Jsme na tebe tak pyšní,” řekla maminka. A objala mě. „Moje holka je čarodějka,” řekl táta a podrbal mě jako psa na hlavě. „Tatí, já nejsem pes.” zavrčela jsem. On se jen zasmál. „Ale jak to že jste úplně v pohodě?” Zeptala jsem se.„Víme o tobě, že máš magickou moc už od narození.” řekla maminka. „Ale jak to?” zeptala jsem se. „Jednou u nás vypukl požár, když ti byli tři roky a oheň se blížil ke mě, ale ty jsi ho zastavila, natáhla si směrem k němu ruku a oheň zastavil a po chvilce  uhasnul.” vložil se do toho táta. „Páni,” řekla jsem. Pak jsem ale zavrtěla hlavou. „Ale zpátky k tomu dopisu, jak seženeme ty věci, co jsou tam napsané?” zeptala jsem se. „Příčná ulice,” řekl táta. „To nevím kde se nachází.” 

„No právě, ty víš  mamy?” podívala jsem se na mamku. „Nevím dcerunko, možná někdo přijde.” 

Byl den přesně před odjezdem do školy, když přišel takový ohromný muž s vousy. 

„Dobrý den, já jsem klíčník a šafář v Bradavicich a jsem tady abych vás vzal na Příčnou ulici a ukázal jak se dostanete na nástupiště devět a třičtvrtě.” představil se obr. „Dobrý den,” pozdravila  jsem s rodiči. 

„Následuj mě,” řekl mi. 

Vchod na příčnou byl pár kroků od našeho domu. Normálně byl skrytý v pajzlu jménem Děravý kotel. 

Došel se mnou k nějaké zdi, zaťukal na pár cihel a tam se objevil vchod na tu kouzelnickou ulici. Čuměla jsem jak tele na nový vrata. 

Tolik zvláštních lidí! Hagrid, tak se představil. Se na mě otočil a zeptal se:l„Máš seznam toho, co potřebuješ?”

„Ano,” odpověděla jsem. „Dobře, já tě tu teď nechám, musím si něco zařídit.” řekl. „Radim ti nejdříve si zajdi vyměnit peníze k té honosné budově, to je banka, ale varují tě, abys nebyla překvapená řídí ji skřeti a ti nejsou zrovna slušný.” pověděl mi. „A sejdeme se za hodinu u té banky, ano?” Já kývla a on se vypařil. 

Šla jsem tedy na nákupy. 

Už jsem měla všechno, hábit, učebnice, alchymistický pomůcky, zvíře, vybrala jsem si kočku. Teď chyběla jen hůlka. 

Když jsem se pro  ni vydala  jsem si jedné zajímavé holky. Kterou zrovna šikanoval jeden peroxiid a jeho parta. Vzal ji knížku a mával s ní nad hlavou a házel ji svým  společníkům, ta nebohá dívka se ji snažila chytit. To mě nasralo. Sehrála jsem veškerou svoji odvahu. A šla ji na pomoc. Chytila jsem knížku a vrátila ji jí. „Děkuji,” objala mě se slzami v očích. „Nemáš zač,” usmála jsem se. A podívala se na peroxida, který mě propagoval pohledem. „Jak se považuješ,” zasyčel na mě. „No co, nebudu přihlížet jak tu někoho tyranizujete.” řekla jsem a oplatila jeho pohled. 

„Za to tě potrestám,” vytáhl hůlku. A vyslovil nějaké zaklínadlo. Já dala ruce před sebe. A on vykřikl najednou. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že je celý mokrý. Začala jsem se smát. „To se dozví můj otec!” zaječel a odešel i s,kumpányměli co dělat aby  se mu nevysmály. 

Tak tohle bylo divný, pomyslela jsem si. „Páni, jak si to udělala, to kouzlo se odrazilo na něj,” zeptala se ta holka. „No, já ani nevím.” řekla jsem rozpačitě. „Asi ovladáš bezhůlkovou magii.” dodala. „A jak se jmenuješ?” změnila jsem téma. „Noira Suvern,” řekla. „Já jsem Amano Moire.” udělala jsem úklonu. Noira se zachychotala.  Já se na ni pousmála. „No nic já musím pro hůlku, tak se zatím měj,” rozloučila jsem se. „Ahoj, já musím jít za rodičema.” A odběhla. 

Vybíráni hůlky není až takové terno, tak to přeskočíme. Vyzkoušela jsem jich rovnou deset, než mi nějaká padala. A pěkně jsem zpustošila celý obchod. Moje hůlka je z jedlového dřeva a jádro má z pera fénixe. Hustý co?

A jsme na konci úvodní kapitoly. Děkuji za pozornost. Neviděnou čtenáři.