Milenec Iorvetha 0

Prolog

Zahalen v kápy se toulal lesem. Stmívalo se a on začínal být nervózní. Není čemu se divit, podle toho, co slyšel od místních,  se po setmění po lese pohybovaly příšery. 

    Svým orlým zrakem pátral po jakékoli stopě po obdílech Scoi'atel. O tomhle lese slyšel, že patří samotnému Iorvethovi, nejobávanějšímu vůdci Veverek. Doufal, že to není jen drb, který si vymýšlejí místní. 

     V tom jeho citlivé elfí uši zachytily mírné zašustění spadaných  listí. 

    Okamžitě tasil svůj ocelový meč. Podle aury narušitele si byl jistý, že se jedná o elfa. A že je jich v okolí víc.

    Otočil se a spatřil jednoho ze Scoi'atel. Pousmál se, částečně měl štěstí.

    Byl by radši kdyby potkal samotného Iorvetha, ale byl vděčný, že potkal aspoň někoho. Už se chystal promluvit. 

     Když v tom se za jeho zády ozval tvrdý mužský hlas. „Skloň zbraň." 

Rychle se otočil, stále s mečem, který držel v obranném gestu. 

   Spěšně  si ho prohlédl. Přestože vypadal jinak, než před několika lety poznal ho. 

   Polovinu obličeje mu zakrýval rudý šátek, zpod šátku se  táhla jizva, která končila u jeho horního rtu. Po stranách mu vykukovaly tmavě hnědé vlasy, pár pramínků bylo zastrčené za špičatým uchem. Na tváři měl arogantní výraz. To se brzo změní, pomyslel si Areyne. Na levé straně krku se nacházelo tetování, které pokračovalo až pod oblečení, očividně bylo rozsáhlé. A byl oblečen v zeleno-hnědé zbroji Scoi'atel. 

    Areyne si až teď uvědomil, že stále drží měč a Iorweth, který několikrát zopakoval příkaz má v sevření svůj vlastní meč. Rychle schoval zbraň. 

  „Já nejsem nepřítel, přicházím v míru." snažil se zachránit situaci.

  „Tak to dokaž, sundej si kápy." nařídil. 

   Areyne uchopil lem kápě a pomalu ji stáhl, odhalil tím blonďaté vlasy a špičaté uši. Iorveth vypadal uvolněněji, když viděl, že před ním stojí elf. Ale stále se mu něco nelíbilo. Ta maska, co zakrývala Areynovi obličej.

  „Tu masku taky."

  Areyne poslechl. V nebesky modrých očí tančily jiskřičky a na na tváři mu hrál jemný úsměv. Konečně ho našel. 

   Iorveth zalapal po dechu. Nemohl uvěřit svému oku. 

 Areyne se zaslmál. „Jsem na živu." zašeptal a po té se mu vrhl kolem krku. 

Zaskočený Aen Seidhe naštěstí dal, mávnutím ruky, vědět svým druhům, aby jeho milovaného Areyna nezastřelili. Přeci jenom, nebili zvyklý, aby se na něj neznámní návštěvníci vrhali s jiným úmyslem, než ho zabít. Nepřežil by kdy by o něj, již podruhé, přišel. 

 „Areyne, zavedu tě do svého stanu, kde my všechno vysvětlíš a já se pak rozhodnu, jestli ti nemám napráskat." zašeptal mu do ucha. 

Blonďatý elf se zasmál. „Vážně Iorvethe, Lesní liško, tohle je to první, co mi po letech řekneš?"

Iorveth se odtáhl na délku ramene. Podíval se mu s úsměvem do očí. „No jasně, strašně si mi chyběl." 

„To ty mi taky." Areyne jemně přiložil své rty na jeho. „A budeš mi též muset něco vysvětlit," mrkl na něj.