I po silné bouři vyjde duha 1

Kapitola 1.

    Stál před bytem, který býval jeho domovem, teď už tomu tak nebylo. Jsou to už tři měsíce od té doby, kdy byl vykopnut svými vlastními rodiči. Jakmile se dozvěděli, že ho holky až tak nezajímají. Prostě ho vykopli, bez peněz, bez věcí, bez jídla. A proč taky ne? Kdo by stál o takovou buznu, jako je on, pomyslel si.

 Pršelo, stejně jako ten osudný den. Mrzl, byl celý promočen. Jeho oblečený místy rozthané, špinavé a mokré mu neposkytovalo žádné teplo. 

     Plakal, z jeho očí se řinulo tolik slz, že by mohly zaplavit celou země kouli. Všude by byla voda, hořká, plná bolesti a smutku. Jeho smutku a jeho bolesti. Zahubila by vše živé.

     Cítil, že v něm cosi umírá. Naděje...pomalu uhasíná a s ní i jeho duše.

     Osud umí být krutý, ale i milosrdný. 

 Sluníčko si začalo razit cestu mezi mraky, vyjasňovalo se, déšť pomalu odcházel. 

     Šimonovi to úlevu ale nepřineslo. Spíš měl pocit, jakoby se mu  vysmívalo. Kdykoli uslyšel se někoho radovat měl takový pocit. 

    Naposledy se podívá na ten být a odchází do ulic Prahy.

    Pohlédl na nebe, spatřil duhu. To jediné mu dokázalo přinést úsměv na rty. Chvíli se jí kochal. Potom ale zavrtěl hlavou. Měl bych si sehnat novou krabici na spaní, pomyslel si. 

      Běhal postranními uličkami a hledal. „Heruéka," zašeptal. Našel relativně novou krabici, musel ji někdo vyhodit nedávno. Byla velká, takže by se do ní vešel, navíc on během těch měsíců dosti pohublý. Vešel by se tam klidně třikrát. Žebra mu naštěstí ještě vidět nešla, ale pár týdnů a bude to. Sehl se pro ní.

      „Moje!!!" zařval další bezďák a z pod ruky mu ji sebral. Chlapec smutně sklopil hlavu a odešel. Nehodlal se s ním dohadovat ba dokonce i rvát. Na to neměl. 

      Zašel tedy do další postranní uličky, kde se to bedny jen hemžilo. Teď měl smůlu, ostatně jako vždy za poslední tři měsíce. Válely se tu jen samé odpadky od různých obalů, pet lahve tak i...lahve od piv.  Vypadaly, že tu jsou jen krátce.

   Opilci!! Honem pryč. Rozezněl se mu v hlavě poplašný alarm. Dal se na odchod. 

   „Ale ale ale..."ozval se hravý opilecký hlas. 

    Šimon se prudce otočil. Jeho zelené oči se rozšířily strachem. Před ním stál muž. Očividně opilý. Strašně smrděl, směsí alkoholu, kouře a nejspíše, i moči. 

    Šimon se znechuceně zašklebil. Muž se na opak uculil. „Cop..." škytl. „Copak tady d...dělá takové mládě jako ty?" natočil hlavu na stranu, jako pes, jež nechápe příkaz od svého pána. 

    Šimonovi z jeho tónu zamrazilo po zádech. Řekl to tak úlisně. Měl pocit, že se pokoušel svádět. „Jak pak se jmenuješ?" zeptal se.

     Šimon ingorujíc jeho otázku pomalu couval pryč, bál se otočit jemu zády, bál se zrychlit. Opatrně našlapoval.

    „Ty jeden nevychovanče!!!" zařval na něj, jakoby všechen alkohol z něj vyprchal. 

   V jeho očích tančil plamen vzteku.

    Chytl ho za jeho vlasy barvy havraního peří. A trhl. Šimon vyjekl. 

   „To neumíš odpovídat!!" začal na něj zuřivě řvát. „A nemysli si, že když jsem opilej tak si toho nevšimnu!!" drzěl ho za vlasy a paží své druhé ruky svíral jeho malé tělíčko  ke svému mohutnému tělu. 

   Zatáhl mu za vlasy směrem nahoru. Čímž chlapce donutil se mu podívat do očí. „Jaké je tvé jméno," řekl pomalu. „Š...Šimon," zašeptal chlapec, očividně vystrašen.

    „Hmm hezké jméno. Teď si spolu užijem Šimone," zašeptal na zpět nebezpečným hlasem. 

    Zmíněný sebou začal škubat. Ale jen tak, aby si nezpůsobil větší bolest. 

   „Ale Šimonku, buď hodný," otočil si ho čelem k sobě a přitiskl se na jeho rty. 

    Šimon se znechuceně zašklebil. Tomu opilci táhl z huby pach alkoholu a cigaret. Šimon nespolupracoval. To se tomu muži nelíbilo, škubl mu za vlasy. Chlapec vyjekl a mužův jazyk začal plenit jeho ústa. 

  „Buď hodnej a já na tebe budu jemný," zašeptal, když se odtáhl. 

   Shodil ho na zem. Šimon se snažil o útěk, ale to mu bylo marné,  jakmile si na něj ten ožralý muž klekl. 

   Z jeho očí rozšířených strachem se na novo začaly řinout slzy. 

   „Ale copák, nebreč."řekl opilec jakoby jemně a pohladil ho mo ušmudlané, od slz a deště promáčené, pohublé tváři. 

   „Prosím p...pane. Ušetřete mě." zašeptal plačtivě Šimon. „Pokud budeš hodný bude se ti to líbit." řekl se zlým úšklebkem. 

  Šimon fňukl a pevně zavřel oči. 

Ten muž mu roztrhl triko, které potom zahodil.

  Šimon vyjekl.

  „Drž hubu," zasyčel muž a zacpal mu pusu. 

  „Dost!!" zařval někdo pevným hlasem. 

  Muž se otočil. 

  Stál tam celkem silný mladík, který by proti muži, jež ošmatával Šimona, neměl šanci, tedy kdyby  byl střízlivý. Což právě nebyl, takže má mladík štěstí.

    „Cos to řekl?!" narovnal se.

   „Chceš snad být druhý na řadě?!" 

   Mladík se jen zasmál. „Ty ho necháš na pokoji," přísně pověděl.

„Co si jako myslíš, že seš, že mi tady rozkazuješ!" opilý muž se rozčílil a vystartoval po mladíkovi.

  Napřáhl se pěstí, ta ale minula cíl. Skončila v dlani nově příchozího.

   Ten toho využil škubl s ní a druhou rukou vrazil opilci pěstí, následně mu podrazil nohy.

   Muž omdlel, při pádu se praštil do hlavy. 

  Mezitím mladík došel k Šimonovi, pomohl mu do stoje. Ale Šimon byl tak slabý a vysílený, že se mu zhroutil do náruče a propadl s do černoty.