Diabolik Lovers: Náš společný osud
 |
| Zdroj obrázk: https://pin.it/5Hp5ykG |
Jako vždy přišla pozdě domů. Tak tomu bylo, i toho osudného dne. Zavřela dveře a zamkla. Rozsvítit nepotřebovala, viděla ve tmě. ,,Zase jsem tou jejich démonskou krví celá nahozená," zavrčela. V tu chvíli se rozsvítilo. ,,Shiro," ozval se hlas jejího nevlastního otce. ,,Matka s Yui už spí?" zeptala se pro jistotu. Rozhodně je nechtěla potkat takhle. Otec kývl. ,,Pojď do mojí kanceláře, musím s tebou vyřešit něco důležitého." Dívka s vlasy barvy stříbra si povzdechla. Chtěla se umýt, chtěla cítit tu příjemnou vodu, jak ji stéká po těle. Luskla prsty, čímž si vyčistila krev a všeliakou špínu, co měla na sobě. ,,Co potřebujete tak vážného pane Komori?" žertovně se zeptala, jakoby mluvila se svým klientem. A opřela se rám dveří. ,,Kolikrát ti to mám říkat." zavrtěl s úsměvem hlavou. ,,Ale já se s tím bavím, navíc se Yui vždycky potom usmívá. Takže tak," už to nevydržela a rozesmála se. Mezitím došli do kanceláře pa Komoriho. „Tak...řekni, co je tak důležitého, že na mě čekáš pozdě do noci, aniž bys věděl kdy příjdu?" sedla si na židli u psacího stolu a otec se posadil na druhou stranu. „Proč bych měl po tobě něco chtít. Vždyť jsi moje dítě, i když nevlastní. Tak se o tebe bojím. A mám větší strach, když vím, že jsi lovec monster." díval se jí přímo do těch modrých čistých očí. ,,Umí se o sebe postarat, to víš. Takže to jednoduše vyklop, bez žádného zdržování." Pan Komori si unaveně protřel kořen nosu. ,,Církev po mě chce abych jednu ze svých dcer poslal do sídla bratrů Sakamaki." začal. ,,Jako obětní nevěstu, že?" chytla se. ,,A tou mám být já?" ,,Ano, ale ty nebudeš žádná oběť, to spíš oni. Predátor jsi ty, jako vlk v rouše ovčím." ,,To je úkol přímo od církve?" zeptala se s pochybnosti. Pan Komori zavrtěl hlavou. ,,Ne, krvelačné potvory jí ovládají." ,,Proč? Na, co jim církev může být?" ,,Jak víš církev cvičí lovce upírů a exorcisty z lidských řad, dávají jim špatný výcvik a neplatné informace o jejich slabinách. Já a pár lovců ze starý školy jsme se rozhodli se jich zbavit a veš které naděje vkládáme do tebe. Vím, že nás nezklameš." ,,Tím si můžeš být jistý." ,,Dobře." kývl. ,,Máš o nich nějakou složku?" zeptala se. ,,Mám," Otevřel šuplík od stolu a vytáhl docela tlustou složku s názvem ,,bratři Sakamaki". Podal jí to. Shira děkovně kývla a otevřela ji. ,,A odjíždíš tam zítra ráno," oznámil. A rychle odešel, do očí se začaly hrnout slzy. Měl ji rád, jako svoji dceru a obával se o ní, když šla na nějakou misi, i když věděl jakou má sílu. Shira protočila očima. ,,Muži." A pokračovala ve čtení. Na prvních čtyřech stránkách bylo něco o jejich rodičích, s tím se moc nepárala, jen to tak rychle prolítla a zjistila si jen ty nejduležitější informace. Šestá stránka ji ale zaujala, tedy ne tak úplně. Zaujala ji fotka, určitě ze školních dat, podle té uniformy, černovlasého upíra. Reiji Sakamaki bylo jeho jméno. ,,Někoho mi připomíná," zamumlala si pro sebe.
Byl velice krásný, měl purpurové oči vidící snad, až do duše a černé vlasy, jako havran. Oblečení, které bylo již zmíněno mu šíleně slušelo. Na nose mu seděli brýle, jež jen podtrhovaly jeho přísné vzezření. Zajímalo by mě, jak vidí. Pokud je na tom se zrakem hodně špatně a nosí je, aby viděl do dálky....no....to je vlastně jedno, stejně mu je čmajznu a někam schovám, škodolibě si pomyslela a zasmála se. Vzápětí jí přišla na mysl další myšlenka, vypadá dost dobře. Protočila nad sebou očima. Ne jeho tváři se rozprostíral přátelský, ale přesto přísný úsměv. Šly mu vidět upíří tesáčky. Je roztomilý s tím úsměvem. Zatřepala hlavou. ,,Rozhodně mě přitahuje, ale že by se šlo zamilovat jen z pohledu na fotku. Jsem divná." Zakývala hlavou, jakoby chtěla tím někomu dokázat pravdu svých slov. To by jí stejně neprošlo, když svému vysvětlení nevěřila, ani ona sama. Ten pocit, že ho někde viděla vůbec nezmizel. Spíš měla pocit, že ho znala celá léta. Flustrovaně odfoukla pramínek, který ji spadl do tváře. ,,Jdu si užít teplou zaslouženou koupel," zvedla se. Nejdříve se vydala do svého pokoje, tam odložila složku a vzala si pižamo. Nejprve si chtěla vzít normální oblečení, ale nakonec si to rozmyslela, přeci jen dlouho nespala a čekala ji nová mise. S jejím spánkem je to jinak,než u normálního člověka. Je s ním podobně, jako upíři nebo démoni. Když plní nějaký úkol spí přes den a v noci loví. Jinak je schopna nespat nejvíce tři měsíce v kuse.
Další den brzo ráno stála před domem se zavazadlem v ruce, ve kterém měla jen to nejdůležitější. A pokoušela se vykroutit ze sestřina objetí. Na to jak byla Yui malinká, měla docela sílu. To platilo, i o Shiře, přímo stokrát, s tím rozdílem, že ona byla vyšší, ale drobnější postavy. ,,Budeš mi chybět Shiro," plakala a tiskla ji v objetí. Tohle Shira naprosto nesnášela, nemám na mysli objetí, ale loučení a smutek. ,,Nebuď smutná Yuinko," použila zkomoleninu jejího jména, o které věděla, že sestře vykouzlí úsměv na tváři a měla pravdu, i když to neviděla byla si tím jistá. Jakmile propustila Shiru se svého vězení, se stříbrovláska mohla ujistit. Stále jí ale tekly slzy z jejích smutných očích s různými odstíny růžové. Snažila se je všechny utřít, ale stále přibývali nové a nové. ,,Budu tady, ani se nenaděješ a navíc jsem stále s tebou. Ve tvé srdci." ,,To je pravda," rozzářila se. ,,Každý večer mi zavolej ano?" chtěla se ujistit, že to stříbrovlasý pako splní svůj slib, který ji dala, když odešli. Ona to totiž občas nedodržela, taky jak by mohla, když zrovna vraždí nějakou lidem nebezpečnou potvoru, jež nepatří do tohohle světa, jako Shira sama. ,,To víš, že jo." upřímně se usmála. V očích ji ale šlo viděti, že to možná někdy nestihne. Toho si Yui naštěstí nevšimla. Pan Komori byl všímavější, ale nekomentoval to. Nechtěl odjezd ještě zdržovat, Yui by jí nedala pokoj a Shira je dost hrdá na to, aby se před někým sklonila a on nevěděl, jak dlouho vydrží zadržovat svoje vlastní slzy. Byla sice jeho dcera, ale hlavně je to také lovec a ti si chtějí před dalším udržet důstojnost. Hlavně, protože Shira je posměváček, který dlouhou dobu někomu předhazuje jeho chybu. Tentokrát na tom byl s ní stejně. I ona si stěží udržovala svoji vyrovnanost a nadřazenost, což pro ní nikdy nebylo těžké, když je potomkem čtyř ras, jež to mají v povaze. ,,Kde je mamka,tati," zeptala se, jakmile mu vplula do objetí. To tati tam přidala a zdůraznila, aby se už přestal bránit té slané vodě. Uslyšela tiché vzyknutí. Škodolibě se usmála. ,,Víš přeci, že musí být brzo v práci." ,,Ahoj tati budeš mi chybět," zašeptala. ,,Ty mě taky Stříbřenko," odvětil a poplácal ji po zádech. ,,Naschledanou pane Komori," řekla hlasitěji, když se odtáhla. A Yui se rozesmála. Už chtěla jít do taxíku, kde čekal celkem netrpělivý řidič, ale blondýnka ji zatavila:,,Ještě společné objetí." Znova ji uvěznila mezi svýma rukama, Shira ji dala jednu rukou okolo pasu a tou druhou otce. ,,Tak jedem ne?! Čeká nás patnácti hodinová cesta, tak si pohni!" Shira se zasmála. Vyklouzla z rukou sestry a otce a nasedla do auta, kufr si položila na zem. Takxík se rozjel a ona si vzpomněla, že zapomněla něco vzkázat, tak otevřelo okýnko. ,,Rozlučte se za mě s mamkou!!" zařvala. ,,Nemusíš se obávat!!" odvětil stejně nahlas. Takže patnáct hodin jo, tak to jsi vezmu mobil se sluchátky a budu spát za doprovodu nádherné hudby, stejně to potřebuju.
Zdál se jí sen. Bylo jí v něm tak kolem šesti let a běžela po louce směrem k lesu. Byl tam černovlasý chlapec asi stejně starý.
Běžela jsem směrem k lesu a za mnou ten černovlásek, asi jsme spolu soutěžili. Ale to mi bylo vyvráceno, jakmile jsem na něj zavolalala:„Noták, dělej Reiji, ať ti stihnu ukázat to místo, než nás najdou rodiče!!" Chlapec na to hned reagoval. „Vždyť jo......já nemůžu za to, že jsi rychlejší." „Míň mluvit, víc běžet!" zasmálala jsme se. Počkat, co Reiji?! „Kdyby jsi pořád nečumněl do knih," povzdechla jsem si a zastavila, aby mě mohl dohnat. „Ty máš teda, co říkat," odpověděl na její poznámku. „Ale stejně jsem rychlejší," ušklíbla se. Tě to ten upír, ten z tý složky, jmenující se Reiji Sakamaki. Reiji už to radši nekomentoval. Zasmála jsem se. „Jo, zase jsem vyhrála," vítězně jsem zaťala ruku v pěst. To jsem byla takhle arogantní už, jako dítě? Chytla jsem ho za ruku, jakmile se naše kůže dotkly pocítli jsme zvláštní, silnou, ale příjemnou energii. Na to si pamatuju, tentokrát jsem ale netušila, co to znamená. Zdálo se nám to divné, ale ani jeden jsme se s tím nezabývali.
„A teď jdeme, chci ti to přeci ukázat, než přijdou rodiče. Přece jen je půlnoc a je úplněk, takže řadí vkodlaci a pro malé upírky to není moc bezpečné, navíc máš zakázáno se se mnou stýkat."
„A kvůli tomu?" natočil hlavu na stranu. „Ale máš pravdu.
Sen by jinak pokračoval dál, to by se ale nesměl ozvat řidičův nerudný hlas, který ji nepříjemně vytrhl z příjemného snu. „Vystupovat slečno, jsme na místě," zopakoval. Shira se tedy odepla, otemkla zadní dveře, vytáhla zavazadlo, zavřela dveře a zaplatila řidičovi požadovanou částku.
Pohledla na sídlo.
„No jsem tady. Něco mi říká, že tohle bude jízda." prošla branou, která se před ní sama otevřela a ona se nad tím, ani nepozastavila. Šla jistým krokem, dokud nedošla k hlavním dveřím. Tam se zastavila. „A dobrodužtví začíná."
Komentáře
Okomentovat